Chamonix XXL

November 30, 2008 on 11:00 am | In Krajiny, Sport |

Největší akcí sezóny 2008 se stal výlet do Chamonix, kam jsme se vydali především za skalním lezením na vyhlášené chamonixcké žule ve výškách kolem 3500 m. V horách jsme strávili dva týdny a stihli udělat několik výstupů na čisté skále, ale i ve sněhu a ledu.

Na přechozí fotce jsou naše dva stany na ledovci v Cirque Maudit. Pro štastlivce s hodně širokými monitory extra verze zde.

Jako první jsme se zakousli do žluto červené žuly v jižní stěně Aiguille du Midi [eguij]. Vybrali jsme si Rebuffatovu cestu s obtížností 6a, která protíná stěnu přibližně 8 délkami lezení s vlastním jištěním friendy a vklíněnci. Na první cestu v nové oblasti bylo na nás lezení docela vypečené a tak si všichni bohatě užili - mělká spárka v hladké stěně, balancování v plotnách…

Skála byla krásně vyhřátá, což umožnovalo lézt na lehko a s lezečkami. Stačilo však aby slunce zašlo a velmi rychle začalo mrznout. Trochu nás překvapilo, že žula nebyla až tak hrubá jak jsme čekali a občas klouzala. Všechno však vynahrazovaly výhledy na vrcholy Mont Blancu a Grandes Jorasses.

Nechtěli jsem ovšem zůstat jenom u skalního lezení a tak jsme si vyhlédli ledový kuloár Chéré na Triangle Mont Blanc du Tacul. Čekalo nás pěkné lezení se dvěma délkami v 80° ledu, avšak díky silnému větru jsme na úplný vrchol nevystoupil a slanili z míst kde končili lezecké obtíže. Při lezení se bohužel fotit nedalo, protože vítr na nás shora neustále sypal sníh.

Kam se člověk podíval, tam byly vrcholy zvučných jmen. Jednomu by se z toho zatočila hlava a byla místa, kde by to nebylo radno…

Na následující fotce si užíváme výstup na Petit Capucin. Cesta byl označená jako klasická a jelikož vedla z počátku v zastíněné části stěny, tak byl plná sněhu a ledu. Obvyklé dilema: sundat či nesundat mačky? Baletit po hrotech na skále nebo klouzat s gumovou podrážkou na ledu? Padala slova velmi sprostá až nás nakonec zastavil hladký komín, který se s našimi omezenými artistickými schopnostmi vylézt nedal.

Kamarádi byli úspěšnější a podařil se jim výstup na téměř 500 m vysokou věž Grand Capucin (3838 m) cestou Swiss Route s obtížností VII/A0. Kloubouk dolů… Čtyři postavičky v levém dolním rohu na následující fotce jsou skupina lezců v čele s legendárním Alexem Hubrem při nástupu do Grand Capucina.

Pošilhávali jsme i po delších výstupech s plánovaným bivakem ve stěně, ale nakonec jsme si netroufli. Jedno spaní na ledovci pod hvězdami docela stačilo - navzdory vykopanému zářezu do svahu nakukovaly poryvy větru do spacáku celou noc.

Nepohrdli jsme však ani špicemi o rozměrech českých pískovcových věží (jen ty borovice chyběly :-).

Téměř týden jsme strávili v oblasti Cirque Maudit pod žulovými stěnami a špicemi Mont Blanc du Tacul a Maudit.

Mohutnost stěn brala dech (doslova).

Při lezení v těchto výškách se člověk i po dvou týdnech aklimatizace zadýchával. Zvlášť když bylo potřeba udělat několik těžších kroků rychle za sebou. Na následující fotce - pádlování v žulovém moři.

Občas jsem hodně litoval, že s sebou nemám teleobjektiv a že do hor vozím pouze jedno široké sklo (17-40 mm). Asi si pro přístě vezmu příklad od velkého drsoně Miroslava Šmída, který údajně tahal i na těžké výstupy až tři zrcadlovky s objektivy. Na následující fotce si na hraně všimněte lezců blížících se k vrcholu Chandelle du Tacul.

A ještě jednou věžička na hřebeni při výstupu na Dent du Géant.

A naposledy z lezení na Midi. Při našem druhém lezení v jižních stěnách Midi se nám při sla�?ování převisu podařilo obmotat lano přes dráty vysokého něpětí, které vedou nahoru ke stanici lanovky a přitom jdou těsně (!) kolem oblíbené stěny. Naštěstí se ho v rukavicích a s cepínem s pogumovaným topůrkem podařilo Azárovi stáhnout (ještě že jako elektroinženýr prošel bezpečnostním školením pro práci pod napětím :-). Bohužel jsem zrovna s sebou neměl foťák.

Přesun s těžkými batohy.

Přivítání na vrcholu zubu obra (Dent du Géant). Trochu se mi naklonil foťák - říkejme tomu umělecký záměr, ale možná se mi z těch výhledů pod nohy už točila hlava.

Přechod Cosmique Ridge na Aiguille du Midi - bohužel ve špatném počasí. Kromě zabloudění do lokrů nad severní stěnou Midi vcelku snadný výstup. Po dolezu na balkon stanice lanovky nás obklopila společných fotografií chtivá skupina Japonců. Kdo utekl vyhrál.

Trucování s mobilem…

No a nakonec? Vysoký hory - to je jenom samá dřina a dřina…

Až sem někdy vyrazíte lézt, tak počítejte s tím, že na oblíbených cestách je narváno a lezci takzvaných civilizovaných západních národů jsou pak neuvěřitelně bezohlední. Lezou jeden přes druhého, křížejí lana, nejdřív vás předbíhají, potom zdržují, cpou se do délek ačkoliv se na další štand nevejdou a vůbec hnus. Zlatý Tatry, zlatý písky…